Dolomity: výstup na Herrstein

Na podzim loňského roku jsem výhodně koupil pobyt v italské části Dolomit. Protože jsem měl kamaráda, s kterým jsem proplul střední školu, trpěl na vojně a momentálně trpím v zaměstnání, nebylo řešit otázku s kým jet. Cesta byla příjemná a čím víc jsme se blížili k cíli, zvyšovalo se očekávání. Po 6ti hodinách jsme se ubytovali na naší biofarmě v St. Vitu. Všude se pásly krávy, co o sobě neústále dávaly najevo cinkáním zvonků, které měli upevněné na krku. Ruku v ruce jsme se vydali po okolí. Proběhly krátké a krásné procházky v okolí jezera, které byly vždy spláchnuté točeným pivem v tamějších kioscích. Opravdu jsme si to užívali.

Pohledy z autobusů různých důchodcovských výprav, nás v tom ještě potvrzovaly. V porovnání s důchodci jsme byli z jiné planety. Kecky oproti pohorám, rifle oproti zatepleným kalhotám, kšiltovky oproti žádným kšiltovkám. Vše, co jsme měli na sobě nasvědčovalo, že je jasné, kdo je tu omylem. Popcorn+cola v ruce, tak jsme přišli na premiéru nějakýho filmu. A nám to nevadilo, dokonce nás to bavilo ještě víc.

Poslední den ráno jsme zjistili, že bychom potřebovali nakoupit nějaký jídlo. Vyrazili jsme proto do klasického, 30km vzdáleného, obchodního centra a nakoupili. Po příjezdu navařili, všechno snědli a pochválili se, jak jsme šikovní. bohužel ten den asi naposledy. S plnými pupky po obědě se vyrazilo k zmíněnému jezeru. U něho, po 3 dnech jsme objevili obrovskou ceduli se spoustou nakreslených turistických tras. Bylo logické, že jsme zbystřili a určili jednu z nich. Tuším, že to byla trasa číslo 52. Plní elánu a bez zkušeností (v horách jsme byli všichni poprvé) a s úsměvem se vyrazilo. První překvapení přišlo za pár minut.

A to, že cesta není vůbec příjemná, ba celkově dost do kopce. Člověk nešel vycházkovou chůzí, ale kolikrát i po čtyřech. Ale úsměv vydržel. Následovalo upozornění, kdy jsme po hodině potkali poprvé a za celou dobu jediné 2 turisty. Šli proti nám, krásně z kopce a trekingovými holemi a podivně se usmívali. Úsměv jsme nezkušeně opětovali. Cesta pokračovala dál do kopce a neměla konce. Nadšení opadalo. Po celkově asi 3 hodinách trmácení se každému z nás vryla myšlenka, že je asi něco špatně. Nikdo ji však neřekl na hlas. Situaci nepomohl fakt, že se začalo stmívat a poprchávat. Situaci měla odlehčit malá zastávka, protože „jsme na vrcholu“. V baťůžku jsme nahmatali plechovkový pivo a postupně se o něj podělili. Jeden lok pro každého. Oslava, jak se patří…“Nóóó, tady půjdeme ještě kousek a sejdeme do údolí, už jsme na konci“ vzal jsem zodpovědnost na sebe. Minuta výšlapu do krpálu a pohled asi na další kilometr cesty do kopce vzal všechen zbytek sil. Panika byla na místě. Pršelo, zima, hlad, žízeň, tma už taky klepala na dveře. Půjdeme zpět zase více jak 3 hodiny? Nebo „zkušeně“ zariskujeme a půjdeme dál do neznáma? V ženských pohledech se dalo vyčíst maximálně „postel, čaj a vás nenávidíme“ a v těch můžských „raději do neznáma, než 3 hodiny zpět“. Tak se pokračovalo vzhůru. Hodina, co jsme dále pokračovali byla opravdu šílená. Všichni jsme se zhádali a každý si uchoval jen svůj vnitřní boj s pochybnostmi. Náhle jsme byli opravdu na vrcholu. Nezdržovali se a vyrazili dál dolů. Jen já jsem si vyfotil označení vrcholu. Jakmile jsme byli na silnici, byla absolutní tma. Stihli jsme to. To zásadní překvapení, či zděšení však přišlo až doma. Vybalili si věci, dali kafe a já zasedl k internetu. Vyhledal ten náš slavný kopec a začal se smát. My absolutní amatéři, co jsme vyrazili do hor skoro v pantoflích, jsme si dali pěkný cíl. Hora se jmenovala Herrstein…A byla vysoká 2447 metrů. Takže o cca 800 metrů vyšší než naše Sněžka, na kterou bychom se v životě nevypravily. Pokud ano, brali bychom její zdolání za obrovský úspěch. Toto je ovšem ale absolutní pohádka. Rifle, tričko, kecky a při cestě do kina zdolali 2447 metrů. Prostě nejlepší dovolená.

Autor: náš čtenář Michal Falta, děkujeme