Vyprávění z Tobaga

Vítám vás u dalšího dílu karibského cestovatelského deníku. Dovolte mi navázat na můj a přítelův příjezd na ostrov Tobago – poslední ostrov v sérii námi navštívených karibských ostrovů. Podobně jako na dalších ostrovech, i na Tobagu jsme měli strávit měsíc života.

Jak už víte, na ostrově jsme byli ubytováni v hotýlku a dobrovolničit tam. Moře s krásnou pláží bylo pár metrů od hotelu. Bylo to super, protože si člověk mohl kdykoli odskočit na pláž a v noci nás uspávalo šplouchání vln. Přijeli jsme v dubnu, kdy už utichala turistická sezóna, takže červených (spálených evropských a amerických) lidí na pláži postupně ubývalo. Stejný trend se projevoval v hotelu, takže práce bylo málo a manažerka tam jezdila jako do houslí. Výhoda to nebyla, protože jsme pracovat chtěli a tímto způsobem jsme každou chvíli čekali, jestli manažerka přijede nebo ne a jestli nám zadá nějakou práci. Bylo to k zbláznění, i když už jsme si dávno mohli zvyknout na to, že na karibské lidi většinou není spoleh. Snažili jsme se tím nerozhodit a užít si ostrov, jak nejlíp to půjde.

Restaurace

Nejvíc jsme se těšili na potápění. Už první dny jsme viděli plavat rejnoky přímo u pláže. Místní rybáři je pravidelně krmili, takže se rejnoci ani nebáli proplouvat mezi ráchajícími se lidmi. Hned jak bylo moře klidné a voda čirá, popadli jsme potápěčské brýle a letěli do vody. A stálo to vážně za to. Korály na dosah ruky, obrovská hejna rybek synergicky proplouvající modrým nekonečnem... Při jediném ponoru jsme viděli tolik druhů, ať už větších nebo menších, ryb jako za celou dobu v Grenadě. Zahlédli jme dokonce i menší chobotnici a želvy. Chodívali jsme natáčet rejnoky, vedle kterých má člověk při jejich velikosti opravdu respekt. Občas si v té vodě jeden připadal, že je v nějakém filmu, kterého je součástí - vše to kolem vás organizovaně proudí, ryba za rybou... Prostě dokonalost sama.

Pláž Castara

Kromě podmořského světa stálo za povšimnutí i ptactvo. Z rozmanitých druhů různých ptáčků nás samozřejmě nejvíc zaujali ti nejvíce nápadní – papoušci. Mými oblíbenými byli ale i světle modří menší ptáčci, kteří alespoň tolik nevřískali jako pestrobarevní papoušci.

Mimo práci v hotelu jsme občas chodili pomáhat i do restaurace, která patřila matce naší manažerky. Nacházela se na další o trošku vzdálenější pláži. Opět si nemůžete představovat klasickou evropskou restauraci s jídelním lístkem a prostíráním. Otevřená dřevěná stavba s výhledem na moře měla však velmi příjemnou atmosféru. Navíc paní matka skvěle vaří, takže jsme okusili pro nás často zvláštní kombinace pokrmů, na kterých jsme si vždycky pochutnali. Jednou týdně se večer hned u restaurace zapaloval oheň – tzv. bonfire, který při teplé noci a za šplouchání moře navozoval pocit klidu a pohody.

Západ slunce

Jednou za týden v Castaře také probíhal jakýsi kulturní večer, kdy se všichni sešli v baru u naší pláže a při srkání piva poslouchali a pozorovali show místních bubeníků. Byl to vážně nářez, páni černoši to měli v krvi. Po chvilce se k bubnování přidal chlápek se svým tancem na chůdách. Nevěřili byste, jaké triky a blbosti se dají předvést na chůdách. Lidi ho očividně milovali. Vyvrcholením večera byla soutěž v Limbo, což je tradiční populární tanec pod stále se snižující tyčí. Nejnižší laťku zvládl borec na chůdách.  

Castara

Jedním z výjimečných pozdviženích byla i místní svatba. Do našeho hotelu a těch přilehlých se sjeli příbuzní budoucích novomanželů především z Trinidadu a Tobaga. Příprava jídla na oslavu trvala celé dva dny. Samozřejmě probíhalo předsvatební veselí, takže jsme se moc nevyspali. Samotný obřad pak probíhal na naší pláži. Oblouk z květin a palmových listů sloužil jako oltář. Mně osobně nejvíc zaujalo oblečení svatebčanů, které bylo z mého pohledu často dost ulítlé a pestrobarevné.

Zde mé vyprávění utnu, abyste se mohli těšit na další díl, kde budu vyprávět o našich výletech, které jsme v Tobagu podnikli.

Autor: Lucie Dvořáková

     Mapa ostrova, zdroj mapy - openstreetmap.org